MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ačkoliv tradičně obojetný titulek čerstvého alba ARAKAINu svádí k úvaze o tom, že skupina ne úplně přesvědčivý „Labyrint“ strčila někam do šuplíku a stlačením pomyslného „Restartu“ se pokusila o čerstvější pohled na věc, není tomu tak. Přidržíme-li se přirovnání s imaginárními tlačítky, pak by totiž novince daleko spíš seděl název „Continue“, který podstatu věci vystihuje daleko přesněji. Ano, ARAKAIN je ARAKAIN, a s ohledem na to, jak dlouho se drží na špici domácí scény a co všechno dokázal, už prostě zřejmě nemá potřebu cokoliv zásadního měnit. Proto jednoduše pokračuje tam, kde minule skončil, proto nejspíš nedošlo ani na nějaký slyšitelný autorský příspěvek Honzy Toužimského (vzpomínáte, jak slibná byla v tomhle ohledu skladba „Prospektor“?) a proto v člověku „Restart“ vyvolá podobné pocity jako zmiňovaný „Labyrint“, u nějž se kolega Darkmoor posledně zcela správně ptal, jestli je to tak dobře nebo špatně.
Tuhle otázku si totiž na cestě k závěrečnému hodnocení musíme chtě nechtě položit znovu. Je dobře, že ARAKAIN zůstává sám sebou se všemi důsledky z toho plynoucími, nebo by si měl spíše dodat trochu odvahy a vsadit na nějaké to menší či větší osvěžení zajeté rutiny? Osobně tohle řeším tak trochu selským rozumem – nabízí-li aktuální materiál dostatek slušných věcí, pak určitě nemůže být špatně, že kapela setrvala na svém, nabízí-li jich naopak méně než polovinu, pak by to zřejmě chtělo něco málo s tím provést. A jelikož se v tom případě neobejdu ani bez matematiky, docházím nakonec k poněkud překvapivému závěru. Přes celkově jaksi „unavený“ výraz alba, odkazující na slabší formu „Labyrintu“, na něm ve finále nalézám osm více či méně povedených věcí, které (nepočítaje bonusový cover „Maraton“) tvoří jeho nadpoloviční většinu. Takže dobré album?
Snad ano. A protože už zřejmě nemůžu být ještě více nerozhodným a nepřesvědčivým, přecházím raději ke konkrétním čtrnácti položkám novinky, plně respektujícím typické a tradiční vyznění ARAKAINu se vším všudy. Neškodná „Pojď dál“ zcela rezignuje na důležitost přisuzovanou „otvíráku“ a téměř plnohodnotně ji v této úloze nahrazuje až „Prázdno v hlavě“ (i když s naprosto zbytečnou citací „Už ho vezou“ z alba „Farao“). Hned poté přichází první nejdůležitější okamžik alba, skvělá Machova „Paganini“, protkaná skrz naskrz výbornými (nejen melodickými) nápady. Náznak zklamání, který se vám po ní může prohnat přes obličej, je zapříčiněn už téměř tradičním jevem – tímto kouskem totiž končí autorský příspěvek Mirka Macha. Vedoucí opratě tak nadále zůstávají v rukách Jiřího Urbana a Zdeňka Kuba, kteří s nimi slyšitelně nakládají v duchu scénáře alba „Warning!“. Většinovým příspěvkem tak trochu budícím rozpaky (Urban) a naproti tomu čtveřicí skladeb, které desce když už ne jasně vévodí, tak alespoň budují její pevné a zdravé jádro (Kub). V prvním případě (zahrnujícím i obě nejdříve hodnocené skladby) si proto vyjmenujme už jen mistrovsky výpravnou „1492: Dobytí ráje“ s maximálně efektními klávesami a jak ze snu vystřižený další středobod alba „Hvězda“, pro změnu s výjimečným nápadem, svou uhrančivou náladou tak trochu připomínajícím klenot „Ukolébavka“ z alba „Black Jack“. Vše ostatní je opravdu jen arakainovská rutina bez duše, na kterou je snad nejlépe hned vzápětí zapomenout. V druhém zmíněném případě se naopak dostáváme k celému autorovu zastoupení (včetně „Kam bůh se dívá“ a „Lámou“), z nějž v duchu hmatatelně zodpovědného skladatelského přístupu nejvýše vyčnívá poslední vrchol nahrávky „Skrytá kamera“, podtržený originálním thrashovým odérem a nedostižnou melodickou linkou v refrénu, a „Osudnej den“, s přehledem jediná podstatná balada na desce.
Takto jsou tedy rozdány karty „Restartu“ a mě nezbylo než nad nimi (možná déle, než je zdrávo) polemizovat, abych nakonec došel k resumé, které je stejně nevyhnutelné. I s minusovými položkami za znovu kompletně neuřízené texty (a dokud kapela nepochopí, že Aleš Brichta byl v jejím rámci v tomhle směru nenahraditelný, bude tomu tak nejspíš pořád dál) má tohle album ARAKAINu potenciál, který jen o něco málo převyšuje jeho předchůdce. A jestli je to tedy dobře nebo špatně? Hmm. Snad … snad opravdu (stále ještě) dobře.
Čtrnáctý řadový ARAKAIN – přesně takový, jaký jsme ho (zejména po zkušenostech z posledních dvou alb) čekali, ale k němuž jsme si přece jen ještě přáli o něco více odvahy a skladatelské fantazie.
7 / 10
Honza Toužimský
- zpěv
Jiří Urban
- kytara
Mirek Mach
- kytara
Zdeněk Kub
- baskytara
Lukáš "Doxa" Doksanský
- bicí
1. Pojď dál
2. Prázdno v hlavě
3. Paganini
4. 1492: Dobytí ráje
5. Končí den
6. Kam bůh se dívá
7. Vzít čas na splátky
8. Skrytá kamera
9. Právo máš
10. Osudnej den
11. Lámou
12. Zabiják v nás
13. Postavy z obrazů
14. Hvězda
15. Maraton (bonus)
Jekyll & Hyde (2019)
Arakadabra (2016)
Adrenalinum (2014)
Homo Sapiens ..? (2011)
Restart (2009)
XXV Eden (CD,DVD) (2007)
Labyrint (2006)
Warning! (2005)
Metalmorfoza (2003)
Archeology (2002)
Forrest Gump (2001)
Gambrinus Live (2000)
Farao (1999)
Thrash The Trash/Schizofrenie (1998)
Apage Satanas (1998)
15 Vol. 2 (1997)
15 Vol. 1 (1997)
S.O.S. (1997)
Legendy (1995)
Thrash! (1994)
Salto Mortale (1993)
Black Jack (1992)
History Live (1992)
Schizofrenie (1991)
Thrash The Trash (1990)
Vydáno: 2009
Vydavatel: 2P Production/Sony Music
Stopáž: 68:32
Produkce: Honza Toužimský & Jiří Urban
Studio: Studio Citron & Studio Kamarád
Ač to poslední dobou nebývá příliš často, ohledně nového ARAKAINu se pod hlavní recenzi můžu podepsat téměř bez výhrad, včetně jmenovitého vypíchnutí těch zajímavějších skladeb ("Paganini", "Skrytá kamera", "Hvězda" a pár dalších). Několik drobných postřehů si ovšem neodpustím. Jan Toužimský je jistě dobrý zpěvák, bohužel už druhou placku drží téměř pořád jednu a tutéž hlasovou linii a pokud se k tomu přidá průměrný riffový materiál, do něhož se nenabízí příliš prostoru pro zajímavější melodické linky, výsledek tak nějak splývá. Ano, ARAKAIN pokračují v cestě, kterou nastoupili příchodem Petra Koláře, bohužel však pro "Restart" neposbírali tolik zajímavých nápadů (čest těm několika výjimkám). A možná by stačilo jen zkrátit stopáž a ořezat tím průměrné písničky typu "Pojď dál" (70 minut je přece sakra koňská dávka). Texty jsou stále na hraně (a nemyslím, že by to Brichta se svojí současnou "formou" vytrhl), tradičně metalové veršovánky u kterých to často skřípe nejen obsahově, ovšem přímé porovnání s Kolářovskou "slovní parádičkou" zastoupenou v "Zabijáku v nás" odhalí, že aktuální "veršotepectví" je přece jen o malý krůček dál. No a zvuk. Zdá se mi (hlavně v pomalých pasážích) podivně řídký a přemlaskané dupáky společně s "krabicovým" virblem také dvakrát nepřidají. Čili mi to vychází za...
-bez slovního hodnocení-
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.